Kovbojové ulic
Živé příběhy. Živé relikvie města.
Ať už jsou to lidé bez domova nebo podivíni. Ať už se chovají iracionálně anebo jsou ještě částečně začleněni, prostě lidé, které v městě vidíte, i když jím často procházejí neviděni. Máte pocit, že je znáte, přitom o nich nevíte nic. Nebudou v muzeích, ani v archivech, ale svým způsobem na ně nezapomenete. Třebaže vzpomínka vymře s posledními, kterým se kdy mihli cestou.
Pár takových znám i z našeho města.
Píšťalka
Ještě, když byly moje děti malé, já neměla auto a přepravovala se místní MHD, vídávala jsem ji. Říkali jí Pískací bába, ale já ji nazvala Píšťalkou. Možná, že mi to znělo přívětivěji. Možná jen tak. Připomínala mi ji i tvarem. Kulatá s dlouhou protáhlou šíjí, kterou věčně schovávala za špinavým límcem kabátu. Šoféři autobusů z ní měli hrůzu.
Objevila se vždycky s příchodem zimy a vozila se městem sem a tam. Důchodci to v našem městě měli (a možná stále ještě mají – to nevím) zadarmo. Počkala, až dojede nějaký spoj, posadila se na sedadlo za řidičem a pískala. Když to sedadlo nebylo volné, ani nenastoupila. Vždy nastupovala velmi opatrně a váhavě. Asi jak člověk vstupuje do neznáma jen z pouhé nutnosti (v tomto případě se zahřát), nikoliv z vypočítavosti či rozmaru. V autobuse bylo teplo a ona pískala. Kolikrát šoférovi celou směnu za zády, než káru odstavil do depa.
Bůh ví, jak ten zvuk dělala. Neměla vůbec našpulená ústa. Přísahám, že i když byla špinavá a děsně smrděla, nikdy jsem na to nepřišla. Schválně jsem si sedávala blízko. Ústa měla rovná jako čárku.
Ten zvuk šel zevnitř. Těžko říct, co znamenal.
Písmomalíř
Bývalý manžel mé nadřízené v bývalé práci. Znala jsme ho ale už dříve. Učila jsem jej v kurzu „Základy práce na PC“, na který ho poslali z pracáku. Tehdy tam ještě chodil. Myslím na pracák a myslím i do kurzu. Tehdy jsem ho také vídávala jezdit na kole i s malým synem. Jeli na ryby či z ryb. Na kurzu mi vykládal, že je vyučený písmomalíř a neustále žasnul nad tím, co dokáže WordArt. Kdybych mu ukázala možnosti Correlu, asi by se nadšením zbláznil. S WordArtem to vůbec neuměl. Pak ale vzal do ruky tužku a se zářícím obličejem něco napsal na kus papíru vytržený ze zmuchlaného bloku. Dlouhými jistými tahy, ladně, učeně a znale. Žasla jsem já.
Dnes už je synek velký a on jezdí sám. Tedy spíš kolo vždycky jen vede. Kolo je oprýskané. On je oprýskaný. Oprýskané jsou i nápisy na pomnících a skulpturách, které, jak sám říkal (ale já si to nikdy neověřovala), po městě spravoval. V síťovce mu cinká vždycky pár prázdných nebo plných flašek od piva.
Když zastaví a vyloví ze síťovky právě načatou láhev a napije se, vidím to jasně. Třesou se mu ruce. Tak moc, že se vždycky pocintá.
Jen se o to kolo opírá… a i tak nikdy nejede rovně.
Růženka
Mívala kukadla jako tůňky. Černá a temná. Koketa. Rozverná holka s nedobrou pověstí. Vždycky v doprovodu chlapů. Krásná a vulgární. Hádala se s nimi, komu dnes dá, komu dala včera, komu už vůbec kdy dala a komu nedá vůbec nikdy, i kdyby se rozkrájel. Měli svůj plácek za budovou místního Tesca, ze strany krytý lesíkem a svahem, a nešli u toho přeslechnout. Upláceli ji pivem a krabicovou poezií. Kdysi prý měla rodinu a dítě, ale to se jen, možná, říkalo. Kdo ví?
Zvečera, když lomoz dne utichl, vídávala jsem ji spát. Pomočenou, podělanou, kolikrát se spuštěnými kalhoty. Žalostnou a samotnou.
V tomhle ji halasní „kovbojové ulic“ společnost nedělali. Na tohle byli asi už příliš zbabělí.
Zuzana Bláhová
Běžky zadarmo
... aneb až budete mít tendenci něco někdy třeba sebrat od popelnic, hodně dobře si rozmyslete, zda vám to pak za to stojí
Zuzana Bláhová
Vaše lejno - naše starost
Koho aspoň trochu zajímá název článku, ať čte směle dál. Garantuji, že se to dozví... i když ne na plnou pusu. To zdejší pravidla pro publikaci nedovolují. Takže jsem opravdu musela volit mírnější výraz k označení exkrementu.
Zuzana Bláhová
Tatry neznaj bratry (ani sestry)
Dovolená. Pro některé slovo až magického významu. Pro mne, přesun z místa na místo, kde to bude trochu jinak než doma, ale v podstatě si příliš neodpočinu.
Zuzana Bláhová
Něco málo o (ne)snění
Někde jsem četla, že když se vám zdá o exkrementech, máte vyhráno. Zbohatnete, zdědíte jmění po strýčkovi z Ameriky, vyhrajete ve sportce, váš ex vám nechá dům i se zahradou a na rozloučenou vám koupí Porshe atd., atd.
Zuzana Bláhová
I muži mají své dny
Pokud jste se nechali zlákat notoricky známým reklamním sloganem, jsem ráda. Jak jsem jeho výklad pojala já, to si počtěte v mém po dlouhé odmlce dalším článku.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem
Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...