Kdo si hraje, nezlobí...

Můj bratr žije ve Francii. Má na dospělého chlapa pár zvláštních a troufám si říci až dětinských zálib, které raději nezmíním. Nicméně jednu z nich bych přece jen zmínila ráda, ...

... nejen zmínila, ale dokonce blíže rozvinula právě v tomto blogu.

A která že to je? Sama pro sebe jí jen tak říkám - numismatik amatér. Sbírá dvoueurové mince. Jakožto laik jsem ani netušila, že každý stát je má jiné, že se sbírají, že se razí v různých sériích, ražbách, v různém počtu pro různé roky, že vycházejí a vycházely nějaké speciály ba co dokonce, že existují i dvoueurové mince barevné. K této podivné vášni nás docela strhl poté, co nám ukázal svou perfektně seřazenou samozřejmě doposud nekompletní sbírku při naší letní dovolenkové návštěvě Francie. Okamžitě nás to chytlo a od té doby jsme každou dvoueurovou minci pečlivě prozkoumávali a na něj se obraceli s dotazem, zda už tento exemplář nevlastní. Brácha anebo jeho přítelkyně buďto jen pohlédli, anebo otevřeli vždy po ruce mající numismatickou brožurku a okamžitě jsme byli informování, zda je náš nález hoden ovací či nikoliv.

Brácha není příliš emočním člověkem. Svou vášeň provozuje s tichým a pokorným nadšením, navenek emocemi tryskáme my. A ujali jsme se toho zodpovědně. Člověk by ani neřekl jaká je to zábava pátrat po mincích! Co pátrat? Spíše je vyhledávat, pozorovat, směňovat, zaměňovat, verglovat či kšeftovat s nimi o sto šest.

Nedávno jsme třeba navštívili slovenskou banku, kde máme jednu známou. S bratrem, který (nejen) nás do ČR přijel navštívit, jsme si tam udělali výlet – za mincemi a za haluškami s brynzou. Mince měly bezkonkurenční prim.  Vše bylo předem domluveno a naše numismatická výprava byla v bance očekávána. Přepadli jsme ji vyzbrojeni částkou 500 papírových euro. Odnášeli jsme si dost těžký pytlíček mincí. Do nedaleké kavárny Boston. Ano, příznačný název. Vybrali jsme si odlehlý stoleček, a jakmile nám servírka přinesla objednávku, vrhli jsme se na to. Kovové mince jsme rozdělili do čtyř hromádek a jali se je lustrovat. Nejdříve jsme je rozdělili na státy, stranou dali speciály a pak podle brožurky hledali ročníky a perly, které chybí. Přetříděné mince, jimiž už bratrova sbírka oplývala,  jsme vršili do naleštěného popelníku. Ty, které ještě neměl, jsme úhledně rozkládali na na okraj stolu položený nápojový lístek a vzápětí je i vyškrtávali v tištěné brožurce. Pořádek musí být.  Snažím se si představit, jak to asi vypadalo. Udivená servírka přicházející nám sebrat použité nádobí ovšem nehnula ani brvou. Jakoby to tam provozoval každý druhý návštěvník. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

V první várce 250 dvoueurovek jsme našli sedm kusů mincí, které doposud nevlastnil. Adrenalin stoupal a bratr se rozhodl vybrat dalších 500 euro. Společně s mým přítelem kráčeli nebo spíš uháněli opět směrem k bance. Tentokrát pro pytlíky dva. Po dvaceti minutách jsme my ženy zabořily ruce do dalších dvoueurovek. Kluci zatím vykládali, kterak naprosto ohromili ředitele banky mincí z Monaka. Když totiž v bance svým neobvyklým požadavkem způsobili nenadálý rozruch, vylákali ho z kanceláře a spontánně se ukázalo, že i on je tzv. kolegou z branže neboli sběratelským maniakem. Okamžitě byla domluvena spolupráce, k níž jim otevřela cestu pochopitelně právě tato atraktivní mince. Tyhle kanály fungují neskutečně a mě by ani nenapadlo, že někdy použiji ke slovu „mince“ přídavné jméno „atraktivní“. Nicméně, je tomu tak. Některé mince prostě atraktivní jsou.

Bratr třeba touží po vatikánské anebo minci z Andorry. V jeho sběratelském albu, pečlivě zhotoveném rukou jeho přítelkyně, na něho právě u těchto států koukají jen prázdné přihrádky. Ano, mohl by si je ve specializovaných prodejnách koupit, ale jak sám říká „ to není to pravé dobrodrůžo“.  Tyhle výpravy jsou bezesporu lepší. Někteří muži hold chodí na kance, jiní na mince!

Nakonec to kluci otočili ještě jednou. Další dva pytlíky dvoueurovek už jsme ale probírali před a po výborném obědě o dům dál. Jinak by na nás v kavárně už asi povolali jiné síly. Cítili jsme se sami s těmi pytlíky tak trochu jako lupiči. A tak jsme nenápadně vyklidili lokál.

A výsledek? Pět prolustrovaných pytlíků = 43 dvoueurovek, o které se touto návštěvou úspěšně rozrostla bratrova sbírka. Malý, ale docela těžký balíček. Velká radost, kupa nadšení a jedna mezinárodní spolupráce s ředitelem bankovní pobočky, kterému jsme (při poslední výměně vyřazených kováků zpět za papírové penízky) věnovali naši proškrtanou numismatickou brožurku.

U nás žen údiv, zcela nečekané sdílení, a především přesvědčení o tom, že ti naši velcí chlapi jsou stejně pořád malí. Přesněji malí kluci, kteří si zkrátka musí s něčím hrát, aby nezlobili.