Člověk už neví, coby jed!
Ale souvisí, protože nejíme jen tak, že jíme…
Vyrostla jsem na vesnici. K jídlu byly brambory, zelí, vajíčka, mléko, chléb, brambory a zelí. Na neděli máma pekla buchty nebo bábovku. O svátcích byla ryba a bramborový salát. Sezónní zelenina a ovoce, v zimě kompoty a čalamády, exotické ovoce jen střídmě, pokud bylo k dostání. Pašíka či kravku máma odmítla chovat po smrti babičky. Takže z masa jsme měli tak akorát králičí. Na všechny možné způsoby, protože jsme jich měli mnoho. Králičí jsem už nesnášela. Takže jsem nejedla maso. Jiné maso bývalo v obchodech jen ve čtvrtek a ještě k tomu na příděl. A pokud jste někdy během týdne naštvali prodavačku v úseku masny, mohli jste si být jisti, že místo masa dostanete podrážku. Byli jsme v podstatě šťastní. Staří se umívali a mladí dělali hlouposti anebo naopak, to už vám přesně neřeknu. Zapomínám rychle. Asi to taky mají na svědomí ty jedy.
Byli jsme v celku zdraví. K doktorovi jsme moc nechodili. Stolici jsme měli pravidelnou. Nebyly alergie, astma, neměli jsme kožní problémy atd. Z vesnice vím akorát o jednom klukovi, který měl vrozenou srdeční vadu a druhém, který od narození trpěl lupénkou. Jedli jsme špinavá jablka, třešně, jahody od bláta, angrešt a rybíz přímo z keříků, když nebylo zbytí občas i mrkev opláchnutou ve vodě z kaluže. Máma mi snad nikdy neřekla: „Běž si umýt ruce“. To spíš křičela, ať si umyjeme nohy, protože jsme běhali bosí a pak samozřejmě s těma špinavýma nohama lezli i do baráku.
V jednom mém zaměstnání jsem měla kolegu, který měl obsesi. Myl si ruce neustále. Byl prodavač a na cokoliv sáhl, musel si je jít umýt. Aby pořád neodbíhal, sháněl si přes kamarády v zahraničí vlhčené brousky. U nás tenkrát ještě běžně a za normální peníz na trhu nebyly k dostání. Někdy pracoval v rukavičkách. Ale to mu vedení moc neschvalovalo. I když pro mne byl obrázek muže v bílých rukavicích, který mi z regálu sundává právě zakoupenou hifi soustavu, ohromující… S ním ale rozhodně v rukavičkách nejednali. Musel si odbíhání na mytí rukou nadpracovat a vlhčené ubrousky používat „hlavně nenápadně“, tak, aby se některý ze zákazníků snad nad jeho podivnými způsoby nepozastavil. Do jídelny si nosil svůj příbor a talíře. Kuchařce talíř předkládal a držel, zatímco ona mu na něj nandávala. Byl to oblíbený kluk a všichni ho respektovali. Dnes by to spolupracovníci neustále řešili a nakonec by odešel sám s pocitem, že je jiný. Žijeme totiž v mnohem krutějším světě.
Ale to jsem trochu odbočila. Tenhle článek je přeci jenom o jedech, co jíme. Dnes jich jíme spoustu. Možná jsme jedli už tehdy, ale neměli jsme ani tušení. O to více nám ale chutnalo. Dnes aby si člověk na nákupy vzal málem dva dny volno. Než prostuduje etikety a načte si složení… To máte samá éčka, palmový olej, odřezky, tuk, umělá sladidla, parabeny, sůl, ropné látky, laktóza, lepek, dochucovadla … jedy, jedy, jedy. Dříve párky obsahovaly maso, dnes je v nich mimo jiný sajrajt i sója. Dříve jsme si myli hlavy šampónem z heřmánku s přírodní pěnící složkou, dnes v něm musíme mít mango, kiwi a vanilkový extrakt s patřičnou dávkou parabenů – to aby byla hlava pěkně napěněná jako v čepičce.
Jenže, to všechno vlastně jíme. Konzumujeme. Jsme konzumenti a žijeme konzumním způsobem života. Nejí totiž jen naše ústa, ale i naše kůže, každý náš pór. Jí dokonce i naše oči. A všemi těmi způsoby konzumace se do nás dostávají věci, které do nás nepatří.
Tak ráda bych byla, kdybychom si už jednou provždy uvědomili, že jsme lidé! Jsme součástí přírody a naše touha po tom se za každou cenu lišit by neměla převyšovat touhu se rovnat. Jídlo si vylepšujeme šidítky. Kosmetiku si vylepšujeme šidítky. Látky, do kterých se oblékáme, jsou šidítka. Sledujeme šidítka. Šidíme barvy, šidíme zvuky, šidíme city… Šidíme ty kolem sebe. A nakonec nejvíc i sebe sama. Všechna ta rozkoš, požitek a krása, až přechází (anebo odchází?) člověk. (Měla bych říkat zrak, ale my přeci záměrně nevidíme.)Stále vymýšlíme něco, co už dávno vymyšleno je. A to, co je, nechceme znát. A když už chceme, neumíme to používat. Nebo nám to připadá staré. A staré je automaticky nepoužitelné. Jak jsme ale mohli zapomenout na to, že stáří je především moudrost a zkušenost?! To nevím…
Jíme jedy a jsme tudíž logicky jedovatí. Otrávili jsme planetu, otravujeme lidi, jsme otravní sami sobě. Všechno to hmotné jako by bylo už napadené.
Jen naše duše touží po tom čistém a ví. Tak ráda bych se do ní zakousla a dala ochutnat vám všem. Ovšem k tomuto cíli je přede mnou ještě dlouhá cesta. Ještě se teprve batolím. A začínám tím, že jím a vyhýbám se jedům.
Zuzana Bláhová
Běžky zadarmo
... aneb až budete mít tendenci něco někdy třeba sebrat od popelnic, hodně dobře si rozmyslete, zda vám to pak za to stojí
Zuzana Bláhová
Vaše lejno - naše starost
Koho aspoň trochu zajímá název článku, ať čte směle dál. Garantuji, že se to dozví... i když ne na plnou pusu. To zdejší pravidla pro publikaci nedovolují. Takže jsem opravdu musela volit mírnější výraz k označení exkrementu.
Zuzana Bláhová
Tatry neznaj bratry (ani sestry)
Dovolená. Pro některé slovo až magického významu. Pro mne, přesun z místa na místo, kde to bude trochu jinak než doma, ale v podstatě si příliš neodpočinu.
Zuzana Bláhová
Něco málo o (ne)snění
Někde jsem četla, že když se vám zdá o exkrementech, máte vyhráno. Zbohatnete, zdědíte jmění po strýčkovi z Ameriky, vyhrajete ve sportce, váš ex vám nechá dům i se zahradou a na rozloučenou vám koupí Porshe atd., atd.
Zuzana Bláhová
I muži mají své dny
Pokud jste se nechali zlákat notoricky známým reklamním sloganem, jsem ráda. Jak jsem jeho výklad pojala já, to si počtěte v mém po dlouhé odmlce dalším článku.
Zuzana Bláhová
Evička
Je slunná neděle. Odpoledne. Lednové mrazy dovolují nevídané věci. Zamrzly velké i malé vodní plochy a pokrývá je tlustá bezpečná vrstva ledu doslova vyzývající k zimním radovánkám a hrátkám.
Zuzana Bláhová
Kdo si hraje, nezlobí...
Můj bratr žije ve Francii. Má na dospělého chlapa pár zvláštních a troufám si říci až dětinských zálib, které raději nezmíním. Nicméně jednu z nich bych přece jen zmínila ráda, ...
Zuzana Bláhová
Marco Polo
Tak tuto přezdívku dostal můj přítel od mého bratra krátce po příjezdu do francouzského města Toulon. Cestovali jsme zde na dovolenou. Cestovali jsme opravdu dlouho. A bloudili jsme. Také dlouho.
Zuzana Bláhová
Moční nůry
Nelekejte se! Nikoliv, Název článku není překlep nýbrž roztomilý přeřek 4letého klučiny. Další pikantnosti následují v článku. Směle do nich!
Zuzana Bláhová
Tři chloupky
Nikdy bych nevěřila, o čem všem dokážou kolegyně breptat. A přestože se těch hromadných debat zúčastňuji málokdy, neb na ně nemám moc čas či je pokládám za jeho ztrátu,občas ke mně přeci jen některá v tamtamech dorazí přes chodbu.
Zuzana Bláhová
Angelika
... aneb jeden příběh jako takové malé varování. I když si třeba říkáte, že vám se to stát nemůže. Doporučuji dočíst až do konce.
Zuzana Bláhová
Tančírna v Račím údolí
Poznámky z prázdninových a jiných cest... to by se asi dalo shrnout do perexu. Putujte se mnou, chcete-li. Jste srdečně zváni!
Zuzana Bláhová
O balkónech v přízemí
Dneska jsem fakt viděla kozy. Nesly se v bílém tílku a tyčily se hodně dopředu. Řekla bych, s mírnou nadsázkou, že rozrážely jarní vánek.
Zuzana Bláhová
Kovbojové ulic
Téměř každé město má svoje relikvie. Znamení, která o něm vypovídají příběh. Příběh ukrytý do znamení... Najdete je na hradech, zámcích, v kostelech, v muzeích, různých depozitářích, archivech a jinde. Ale najdete je i na ulici.
Zuzana Bláhová
O „blbých“ otázkách a ještě „blbějších“ odpovědích
Každému se v životě stane, že se na něco ptá či něco někomu vysvětluje. Každý je také zpravidla přesvědčen, že to dělá nejsrozumitelněji, jak umí.
Zuzana Bláhová
Baletky
Dubnový den v práci... Má kancelář, šedá a nehybná. V ní dva ztěžka dýchající komputery, dvě zářící obrazovky.
Zuzana Bláhová
Mydlinky a bublinky
Určitě to znáte. Když je dítě delší dobu podezřele v klidu, přestáváte být v klidu vy a zákonitě větříte, že se určitě něco děje. Já už mám děti velké, ale na pár příběhů vzpomínám s odstupem času docela ráda.
Zuzana Bláhová
Pane, zvedejte nožičky
Tenhle příběh není a nebyl můj, ani ze své podstaty být nemůže. Ale sepsala jsem jej z vyprávění, pozměnila jména a posílám dál. I když je vlastně o smutném tématu, je celkem veselý. S odstupem času to lze takto říci...
Zuzana Bláhová
Kterak jsem poprvé ochutnala krevety
Znáte je. Ty malé oranžové mořské potvůrky, které vypadají poněkud nekonzumovatelně, ale jsou navzdory svému vzhledu považovány za delikatesu? Já je určitě znám, musím říci, že po dnešní noci opravdu důvěrně.
Zuzana Bláhová
Nářky jedné sekretářky
Sekretářkou se nerodíte. Sekretářkou se prostě stanete časem. Stále mám dilema, zda je to na základě toho, že něco opravdu umíte anebo se podstata tohoto zaměstnání pozná podle způsobu, jakým tlačíte příslušná tlačítka ...
předchozí | 1 2 3 | další |